Jmenuji se Niki

Jmenuji se Niki. Celým jménem Anika Gritty Hunter, ale doma mi říkají jen Niki. Prý abych si to nepletla s Aikou. Ale já si myslím, že jsou prostě líní říkat o jedno písmenko navíc. Aika je moje máma. Nejsem jediný její potomek. U pejsků to není jako třeba u lidí, i když většinou ne tak, jak to bylo u nás doma. Nás se narodilo 11. Ano správně, mám pět sester a pět brášků. Ale to už určitě všichni víte.

Ještě než jsem se narodila, rozhodli se moji lidi jednu si holčičku nechat. Teda u piva občas slyším historky, že už si to někdy chtěli rozmyslet, hlavně když viděli, jak se sourozenci řádím ve výběhu. 🙂 No a co teprve když Mili odjela pracovně pryč? To jsem jako poslední nechtěla chodit ven na záchod a v noci jsem pořád ďáblovala. Ale já věděla, že si mě nechají. A teď jsou moc šťastní. I Aika je šťastná.

Aika je na mě moc hodná, asi ví, že je to moje máma. Většinou, až když ji hodně naštvu, tak na mě jenom tak nahlas zavrčí. Už odmalička mám nejradši počkat si na moment, kdy jsme venku a ona si mě nevšímá. To se pak rychle rozběhnu, skočím a zakousnu se jí do krku! Někdy mi to nevyjde a kousnu si jen do nohy, ale to se také počítá! 🙂 Úplně nejvíc mě ale nesnáší po ránu, když se někdy může mazlit v posteli. Já úplně nejraději chodím přes ni i lidi, lehám si na ně i na ni, a to se jim vůbec nelíbí. Když se k mámě přiblížím, začne na mě tak vrčet i štěkat, že se zaručeně musí polekat všichni sousedi. Já se ale nedám a dělám si, co chci. 🙂

A jaká jsem? Celkem poslušná. Už umím všechny základní povely poslušnosti a těším se na lovecký výcvik. Snad to všichni společně zvládneme. 🙂 Zásadně spím na polštáři a je mi jedno kdo a co se na něm nachází. Naučila jsem se moc dobře plavat, i když mámě zatím nestačím. Miluju sprchu, člověčí náhradu rybníku. Naši si pořídili solární sprchu, kde se vlastně sprchuji jenom já.

Možná jste přemýšleli, proč si nechali zrovna mě a jestli si neměli nechat nějakou jinou holčičku. Asi protože jsem byla „růžová“ a to je Mili oblíbená barva. 🙂 Já spíš někdy přemýšlím, že si mohli nechat jinou sestřičku. Od té doby, co se Mili vrátila, se snažíme postupně se se všemi sourozenci potkat. Sourozenci mi vždycky zaštěkají, jak si spinkají v posteli, jak krásné pelíšky dostali, jak úžasné hračky dostávají a kdo všechno z rodiny je zbožňuje. Takže si občas říkám, že bych i měnila… Ba ne, jsem šťastná malá ohařka a to i proto, že můžu moje sourozence navštěvovat a zlobit s nimi. 🙂 Navíc jsme s mámou na své lidi dvě, takže s nimi pěkně cvičíme-možná je přihlásím taky na nějakou zkoušku a Mili na výstavu!

Haf